Stopy myšlenek - Drama dáma (2.)

13. října 2012 v 11:02 | Heartless Lady |  Stopy myšlenek
Druhá kapitola připravovaného románu. Tentokrát trochu kratší, ale třetí bude zase trochu delší. Opět budu ráda za jakoukoliv kritiku, která mi pomůže pozvednout hodnotu díla.


Prodírám se mlhou, ale mám to marné, měla bych se přestat snažit. Čím více se totiž snažím, tím se mlha zdá hustší a neprostupnější. Kde může to město být? "Možná to byla jen fata morgana," přemítám, přesto pořád svižným krokem pokračuju kupředu. Snažím se něco zahlédnout. Prokládám to pochybami o mém zdravém rozumu. V mysli se mi pořád ozývá jakýsi šepot. Láká mě do toho snového města. Je to mnoho hlasů přes sebe, a proto nemohu rozeznat víc než tu jedinou větu: "Přijď za námi do města." Nemůžu je vyhnat z hlavy, ať se snažím sebevíc a broukám si melodie mých oblíbených písniček.
Takhle to pokračuje ještě dost dlouho, mám toho plné zuby, jak těch hlasů, ze kterých mě rozbolela hlava, tak také pochodu, ale přesto jdu dál, protože tohle město je to jediné, na co se teď upínám, co mě drží nad vodou. Kdyby jej nebylo, nevěděla bych, co dál, kam jít, co dělat, a myslím, že jestli ještě teď nejsem šílencem, kdybych to město nenašla, alespoň nespatřila, abych si dokázala, že jsem při smyslech, asi by mi opravdu přeskočilo.


Po několika dalších minutách ostré chůze ve stále velmi husté mlze do něčeho vrážím. Na omak je to studené, ale poměrně tvárné, jako želé, které někdo právě vyndal z lednice. Je to vysoké, nemůžu dosáhnout na vrchol té věci. Hmatám dál a po chvíli se její struktura pod mými prsty změní. Není celistvá, mezi tou studenou hmotou zřetelně cítím mezery, a je pěvnější.
"Hej ty, co tu děláš tak pozdě!" ozve se mi najednou v hlavě něčí ostrý hlas a přeruší tak tok mých myšlenek. Je to jako bych dostala políček, horší než migréna. Pořád si nemohu zvyknout na to, že tady se mluví pouze myšlenkami. "Je už půl osmnácté večer, brána Tusie se otvírá až ve tři ráno!" "Čeho?" podaří se mi zeptat se také myšlenkou, se vzpomínkou na starcovu radu, abych se rozhodně nesnažila budit pozornost. "A kolik že je hodin?" Mám dojem, že jsem slyšela něco o půl osmnácté večer, ale to jsem se musela přeslechnout.
"Jó, to mám štěstí, zase jsem narazil na troubu z Ekramu, co je úplně mimo a v hlavním měste je poprvé, co?" Ozve se zase ten hlas. Patří muži, to mohu říct jistě. Je hluboký a chraplavý. "To neumíš ani hodiny, kedlubno? Copak prodáváš, oslí hlavo, fialovou mrkev nebo snad recept na myšlenkové víno? Tady tě nikdo stejně nechce, můžeš si ušetřit ten čas a vydat se zpátky rovnou!"
Nevím, o čem to mluví, ale je pěkně drzý. Připomíná mi spolužáka ze základky, který byl úplně stejně arogantní. Ve čtvrté třídě jsem se dopálila a na hlavu jsem mu vylila pěkně špinavou vodu z kbelíku, který jsem si vypůjčila od uklízečky. Na jeho výraz nikdy nezapomenu, doteď se té vzpomínce pořád směju. Mám chuť udělat to samé i tentokrát, ale nevím, kde se ta osoba nachází, a myslím, že kbelík tady taky jen tak nenajdu.
"Prostě se kliď od brány, ty vidláku!" očividně mu se mnou dochází trpělivost. "Od brány? Že bych přece jen dorazila k tomu městu? To by bylo skvělé. Teď ještě zbývá dostat se tam."
Najednou se jako zázrakem začne mlha rozplývat a já vidím, s kým mám tu čest. On to teď také vidí, zřejmě právě upravuje výraz vidlák na vidlačku.
Stojím před velkou tepanou bránou, která se leskne kapičkami kondenzované páry a je pokrytá mnoha ornamenty, které se seskupují do velkých útvarů. Když se podívám pozorněji, vidím, že to je vlastně mapa, která se neustále mění. Fascinuje mě, jako všechno nové, ale silou vůle se přinutím odtrhnout od ní svůj zrak.
Brána je z obou stran utiskovaná dvěma věžemi z hladkého žilkovaného mramoru a na jedné z nich vidím stát mužskou postavu. S potěšením zjištuju, že je to pěkný skrček a ještě k tomu takový, který spolkne skoro všechno. Dostat se dovnitř tedy zřejmě nebude zas tak těžké. Usměju se sama pro sebe, chvilku přemýšlím a pak nasadím připravenou masku.
"Copak nevíš, kdo já jsem?" Použiju repliku z jedné školní hry. "Nesu důležité zprávy. Copak ti to nikdo neoznámil, myslela jsem, že tohle má být vyspělé město. Velmi to spěchá." Teď bezostyšně lžu, nemám ani zdání, co by tohle mohlo být za město, ale kupodivu to funguje. Hlídač viditelně znervózní, otírá si ruce do černočerného pláště s vysokým límcem.
"Omlouvám se," prohlásí. "Vy jste posel, že?" Stále komunikujeme myšlenkami. "Jistěže," prohlásím s hraným sebevědomím, "a už mne unavuje tady čekat a nechat si nadávat od podprůměrného hlídače do vesnických troubů." "Velmi se omlouvám, madam. Okamžitě vás pustím dovnitř, madam. Jenom chviličku. A ještě jednou se omlouvám," začne poklonkovat.
I z takové dálky vidím, že si mne orosené čelo. Bylo to snadné, ani nechtěl vidět žádný průkaz, nějaký důkaz toho, že nelžu. Vlastně se divím, že mi to prošlo, nepočítala jsem s tím.
Za chvíli se jedno křídlo tepané brány otevře. Udělám pukrle a s mírným úšklebkem na mé tváři vejdu dovnitř. Za sebou ještě slyším skřípot, jak se brána zavírá.
Napadne mě, že bych měla rychle zmizet, někam se zašít, než se lépe zorientuju a než někomu dojde, že tady nemám co dělat. Ale jen co vzhlédnu, nohy mě přestanou poslouchat. Je to mnohem, mnohem lepší, než jsem očekávala. Jestli je tohle sen, i když čím dál více o tom pochybuju, tak se nechci nikdy probudit.
Všechno se třpytí, i když je odhadem pozdní večer. Všechno vypadá tak vzdušně. Kamenné dvoupatrové domy na hlavní ulici jsou každý jiný, některé září barvami, o kterých jsem doteď neměla ani potuchy. Některé mají prazvláštní tvary, jeden dokonce vypadá jako akvárium. Opticky se proplétají s výškovými budovami, jež sahají téměř do nebes a jsou spojené visutými mosty, jež vypadají jako upletené z hedvábí, mosty, které připomínají obří plechové potvory z lesklé oceli a lesknoucí se platiny i mosty, které jsou živoucími tvory, celé zelené, pokryté mechem a všelijakými jinými rostlinami a malými živočichy.
Na rohu vidím obchod s vínem, natřený nafialovo, pomalovaný lesním ovocem, jehož stěny se střídavě nafukují a pak smrskávají. Vedle něj je obchod zvláštně pojmenovaný Výkupna vzpomínek, zajímá mě, co je to za krámek, který obchod s vínem utlačuje.
Nejdříve mě napadne, jak je ten dům sobecký a až o několik sekund později, že tohle by normální domy dělat rozhodně neměly, dokonce ani tady ne.
Popojdu o kousek dál. Zřejmě jsem na hlavní třídě. Je opravdu dost široká. Dlážděná plastickými mramorovými hlavami, které na mne poulí své oči. Šlapu jim po nosech. Píchají mne do podrážek mých bot. Některé tváře jsou mi z nějakého důvodu povědomé.
Celou ulici osvětlují plynové lampy na starobylých zelených nohách, které jsou všelijak zkřivené a které se střídají s moderním elektrickým osvětlením a vznášejícími se světélkujícími modrými a zelenými koulemi, ve kterých se něco hýbe jako klubko červů.
Tohle město je prostě fantastické, moje oči nevědí, kam se vrtnout dřív a vypadá to, že moje nohy získaly svůj vlastní rozum. Všechny moje smysly jsou zavalené. Od obchodu s vínem cítím sladkou ostružinovou vůni, která se mísí s ostrou vůní koření a medovou vůní pečiva. Odněkud slyším potichu hrát klavír nějakou veselou rozmarnou skladbu, která se mísí s hlubokými tesknými melodiemi violoncella, jehož zvuk se line z některé z vedlejších ulic.
Najednou za sebou uslyším tiché kroky. Ale když se otočím, všechno se zdá stejné jako před chviličkou. Když už si začínám myslet, že se mi to zdálo, znovu. A znovu. Tentokrát zřetelněji. Tichoulinké našlapování. Je stále blíž a blíž. To je ale nesmysl. Nikdo tady přece není. Ale, najednou. Sípavý horký dech. Za mým ramenem. Otočím se právě včas. Děsivá maska a odporný puch mě udeří do nosu. Zkažené maso, bleskne mi hlavou. Koukám do zelených očí, které nejsou tak úplně při smyslech a i pod maskou zřetelně rozeznávám odporný škleb. Ve vzduchu se najednou jakoby z ničeho nic vynoří ostrá čepel krví potřísněné dýky. O několik milimetrů mine mou ruku.
Dám se do zběsilého útěku. Adrenalin mi vyletí na maximum. Stále za sebou slyším jeho sípavý dech. Žene se za mnou. Naše kroky se s ozvěnou ozývají na dláždění. Zabočím do první ulice, kterou uvidím, a doufám, že není slepá.
Mám štěstí, není, a tak prchám dál. Stále dál. Stále je slyším. Ty kroky. A šustění černého krví potřísněného pláště, který vypadá, že byl vyválen snad v každé louži.
Vběhnu do další ulice, spatřím tam jedny dveře, u zašedlého baráčku, které jsou otevřené. Bez rozmýšlení do nich vběhnu, nemůžu na tom být hůř než teď, kdy mě z neznámých důvodů honí nějaký šílenec, který se rozhodl, že jsem vhodným objektem k vykuchání. Vlastně jediným, protože na ulici nikdo jiný nebyl. Věřte mi, jeho grimasa mne rychle přesvědčila, že nežertuje.
Rychle za sebou ty dveře zabouchnu. Nedají se zamknout. Vší silou na ně tedy nalehnu. Za několik vteřin ho slyším přibíhat. Rychle vykouknu z malého špinavého okýnka vedle dveří, ze kterého je přes všechny ty nečistoty sotva vidět.
Rozhlíží se po zšeřelé ulici, kterou osvětluje pouze jedna plynová lampa. Jeho oči kmitají od jednoho domku k druhému. Zběsile těkají sem a tam. Jako rozeklaný hadí jazyk. Zase zalezu, když se podívají mým směrem.
Modlím se ke všem bohům, o kterých jsem kdy slyšela, aby mi z téhle bryndy pomohli. Najednou je úplné ticho. Všechno se ponoří do úplného ticha. Neslyším ani jeho kroky. Slyším jen svůj vlastní dech a zběsile tlukoucí srdce, které se ne a ne uklidnit.
Znovu vyhlédnu ven. Je blíž. Už prošel přes polovinu ulice a jeho kroky se blíží k malému domku, ve kterém jsem se ukryla. Jakoby to věděl. Že moje schovka je tady. Že se tu opírám o chatrné dřevěné dveře a jsem strachy bez sebe. Vedlejší dům. Sotva se u něj zastavil.
Slyším jeho kroky. Neodvažuju se skoro dýchat, natož teď vyhlédnout. Dům naproti. Taky. Jenom letmo nahlédl skrz sklo. Tenhle. Pohlédne do okna. Jeho odporná maska se přilepí na špinavé zaprášené sklo pokryté pavučinami, které nikdo neotřel celé věky.
Musí mě vidět. Není možné, aby mě nezahlédl. Snažím se víc skrčit. Kéž bych byla skřítek. Chci splynout s těmi dvěřmi, ale vím, že to nejde, je to jen zbožné přání.
Když mě jeho oči o chvíli později najdou, škleb na jeho tváři se jetě více protáhne, temně zelené oči se přivřou do tenké škvíry a z hrdla mu vyjde tiché zachroptění na oslavu svého vítězství. "Mám tě," zaskřehotá mi v hlavě jeho odporný hlas. "Pán bude spokojen, nikdy se s ní nesetkáš a ona už se nikdy nesetká s tebou."
Ve vteřině se rozhodnu. Uteču do zadních místností a pokusím se tam schovat. Je to lepší, než tady čekat na smrt. Pustím vchodové dveře a proběhnu otvorem po vyvrácených dveřích do další místnosti. Je prázdná. Nezbylo v ní vůbec nic.
Sekundu na to slyším, jak je vyrazil. Probíhám do další místnosti a ještě jedné. Taky prázdné. Vím, že nade mnou je ještě jedno patro, ale nemůžu se tam dostat. Stářím zkoušené schody se propadly. Vidím jen dva schůdky nahoře, které připomínají, že tu vůbec nějaké schodiště bylo. A modře natřené dveře, ke kterým se nemůžu nijak dostat. Jsem v pasti. Jsem zoufalá. Mám asi půl minuty, než mě najde a můj život skončí dřív, než mohl vůbec pořádně začít.
Nemám se tu kde schovat. Nic tu není. Už slyším jeho dech. Je ve vedlejší místnosti. Nespěchá, ví, že nemusí. Je jako tlustá kočka, které se podařilo svou myš zahnat do úplného rohu. Já jsem ta myš, jsem ustrašená bílá myška v rohu, daleko od své díry a zbytku myší.
Už vidím jeho hlavu. Zvědavě vykoukne za rohem a zašklebí se na mě. Následuje ji celé jeho tělo. V další vteřině už stojíme naproti sobě. Naše oči se vpíjejí do očí toho druhého. Jeho bahnitě zelené, moje blankytně modré. Propaluje mě pohledem. Měří si mě. Rozhoduje se kde začít. Třemi skoky je u mě a napřahuje paži, ve které se leskne dýka zašpiněná od krve, která se zvláštně třpytí. V duchu se se všemi rozloučím a zavřu oči. Cítím, jak tou rukou švihnul. Říkám poslední sbohem.
A pak, naprosto neočekávaně, se pode mnou propadne zpuchřelá dřevěná podlaha a já s křikem zahučím kamsi do hlubin tohohle města.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama