Stopy myšlenek - Sladké sny (1.)

29. září 2012 v 20:05 | Heartless Lady |  Stopy myšlenek
Tak tu mám první kapitolu, přestože jsem ji opravovala několikrát, pořád nejsem s některými věcmi spokojená, ale v celku se mi to docela líbí. Doufám, že se bude líbit i vám. Samozřejmě, budu ráda za každou kritiku a případné návrhy na zlepšení některých částí.


"Heleno! Heleno! No tak, slyšíš mě vůbec, dítě, zase se touláš ve svých myšlenkách, nemám pravdu?" "Cože jsi říkala, mami?" zeptám se jí, přestože jsem ji moc dobře slyšela. Moje matka tuhle větu opakuje den co den. Podle ní jsem neposlušné dítě, které moc často sní. To možná jsem, ale jsem na to hrdá.
Myslí si, že bych místo toho měla dělat něco užitečnějšího. Zřejmě jí nestačí, že jsem na výběrovém gymnáziu, že jsem nejlepší ze třídy, premiantka. Pro ostatní takový školní otrava. Že chodím na spoustu kroužků, které mě nebaví, že se nikde netoulám a nedělám věci, co by se neměly.
Slyším déšť. Zase prší. Tohle počasí zbožňuju. Otočím se k oknu a opatrně rozhrnu závěs tak, aby si toho moje matka nevšimla. Nemám jí tak říkat, jmenuje se Karin a chce, abych ji tak oslovovala, protože jinak si přijde příliš stará, ale nedělám to. Možná jenom proto, abych ji naštvala. Nevím. Za chvíli už nepřítomně koukám ven a nic nevnímám.




"Říkala jsem ti, aby ses převlékla, vždyť si ty šaty zničíš a abys připravila na stůl talíře, a to už před dobrou čtvrthodinou!" Matka na mne začne znovu mluvit a tentokrát už není tak ohleduplná jako prve a rovnou zvýší hlas. "Budeme večeřet, tvůj otec tu bude co nevidět a sama dobře víš, jak nesnáší, když jenom tak sedíš, nic neděláš a ještě ke všemu vůbec nevnímáš."
Jo, to vím až moc dobře, myslím si, ale nahlas to neřeknu. Nahlas pronesu jenom tiché hm na znamení, že jsem ji slyšela. Jdu se převlíct. Nenávidím ty kanárkově žlutý šaty, co jsem letos od otce dostala ke čtrnáctinám, ale nosím je. Vůbec, dělám spoustu věcí, které nemám ráda a žiju život, který bych vyměnila s prvním člověkem, který by o to stál. Zřejmě proto tak ráda sním.

Odemykání dveří. Půl osmé večer. Otec je přesný jako vždy. Je právníkem a vždy chodí domů v půl osmé, nikdy ani o minutu později. Je dochvilnější a přesnější než hodiny na stěně v jídelně. Je také velmi přísný, puntičkářský a netoleruje chyby a já se mu snažím neodporovat. Možná bych měla.
Večeřeříme, jako obvykle, otcovo nejoblíbenější jídlo. Svíčkovou. Je ticho, nikdo nemluví. Kéž bych měla sourozence, možná by to teď bylo úplně jiné. Večeře by byly veselejší. Měla bych si s kým povídat a tak.
Dojídám a odklízím talíře. Všechny povinnosti už mám splněné, jinak to u nás doma ani nejde, a jdu si lehnout. Otevřu si knihu, právě čtu Sherlocka Holmese a ponořím se do vyprávění. Miluju čtení, pomáhá mi utíkat od reality. Když už se mi klíží oči, zavřu knihu, zhasnu světlo a přitáhnu si mechově zelenou peřinu až k bradě. To udělám, ale spát se ještě nechystám. To v žádném případě, chystám se snít a fantazírovat o věcech, které se nikdy nestanou. Dělám to každý večer. Stejně jako četba mi to pomáhá utíkat od všednosti.
Dělám to fakt ráda nořit se do svého podvědomí. Právě teď sním a poslouchám kapky deště, které bubnují na střechu našeho nadstandartně velkého rodinného domku natřeného nabéžovo. Jedna, druhá, padesátá, tisícá…
Tu už ale nevnímám. Proháním se teď totiž na modrém drakovi po růžových pláních z vaty a z plna hrdla se směju. Za chvíli se už plavím na obrovském mořském korábu a slaný vítr mi čechrá mé černé po pás dlouhé vlasy. Koukám dodaleka a vyhlížím pevninu. Potom se ocitám na velkolepém plese, zářím ve světle v modrých šatech z jemného hedvábí, jsem středem pozornosti. Je to dobrý pocit, ušklíbnu se a pak, pak se něco šeredně zvrtne.
Všechno se začne točit, postavy se mi rozostří, začne se mi motat hlava, po plesu ani stopy. Jakoby se vypařil. Něco mě začne kamsi vtahovat. Nejasný obrys. Snažím se zaostřit. Něco vidím. Brána z tepaného kovu. Celá pokrytá očima z mramoru. Slepýma očima, které se snaží mrkat. Nevidoucíma očima. Je to dost děsivý. Zdá se mi fakt podivný sen.
Srk! Zřejmě je po mně, bleskne mi hlavou, i když vím, že je to jen moje představa. Brána mě vcucne dovnitř. Je to pouhopouhý okamžik a prolítnu skrz. Prásk! Prásk! S prvním prásknutím se brána zavře a s druhým mě to vyhodí na zem. Zatmí se mi před očima.

Probírám se. Pomalu se začínám rozpomínat na to, co se stalo. Sen ve snu jsem ještě nikdy neměla. Je to divný. Bílé a žluté mžitky, které mi poskakují před očima, pomalu mizí. Opatrně se posadím a zjišťuju, co mám zlomenýho nebo pochroumanýho. Dělám to, i když vím, že je to jen sen.
Nic mi není, nemám ani škrábnutí. Nemyslí mi to, snažím se vzpamatovat. Myšlenky mi splašeně víří hlavou. A co si stihnu všimnout nejen tam. Před chvílí jsem byla zavrtaná až po krk v peřině a ležela v posteli ve svém pokoji, snila o bláznivých dobrodružstvích a dechberoucích cestách, snažila se úplně neusnout, abych si je mohla pořádně vychutnat a najednou…
Určitě jsem usnula a teď právě tvrdě spím, namlouvám si, a zdá se mi nějaký podivný sen. Nic jiného to není, přemýšlím. "Nemůže být, ale je to tak podivný!" vykřiknu už nahlas.
Najednou za sebou uslyším čísi hlas. "Už zase, jako by se člověk nenaběhal i tak dost. Neřvi mi tady, děvče, nebo vzbudíš temnářku, co žije tady poblíž, a to bych ti neradil. Dneska je tu nával. Jsi třetí, co se tu dneska objevila…"
"To je sice pěkné, že to říkáte, ale kde jsem se objevila? Zřejmě už mám zase nějaký bláznivý sen, pomalu mě to přestává bavit, možná bych neměla tak často snít a číst tolik knih s fantastickými příběhy" začínám mluvit sama k sobě a po chvíli přejdu do tichého mumlání, protože najednou nechci, aby mě ten podivín slyšel.
" Nemysli si, já tě moc dobře slyším, děvče, jsem z Ibelie, vím moc dobře, na co myslíš. A prosím tě, už nemluv nahlas, je to otravné, já na tebe nahlas už rozhodně mluvit nebudu, tady se komunikuje myšlenkami. Jsi ve světě myšlenek, našem světě, tak se chovej podle našich pravidel. Zvykni si," vyprskne na mě v hlavě. Pěkně to bolí, jako bych v ní měla ostrý střep. "Ve světě myšlenek," zopakuje mi to, "všechno tady, se z nich skládá. Jsou vším - stavebním kamenem, platidlem, schopnostmi i vzpomínkami.
"Cože? Myšlenek? Co je to za povídačku?" promluvím nahlas. Stařec se zamračí.
"Často fantazíruju, ale tohle je moc, nemůže to být pravda. Tohle je jen můj sen a já vás teď nechám zmizet," řeknu tomu starci a snažím se znít sebejistěji, než se právě cítím a nepanikařit. Jakoby tohle mohlo být něco jiného než sen.
"Chacha, tyhle chvíle zbožňuju," posmívá se mi ten dědula v hlavě, "když se dlouho nikdo neobjeví, začínám zapomínat, jak velká švanda tyhle rozhovory bývají." Zopakuju ti to ještě jednou. "Jsi ve světě myšlenek, snaž se nenechat se zabít a nepoutej na sebe pozornost. Když budeš mít štěstí, někdo se tě ujme,"uchechtne se stařec poťouchle, nasadí tajemný výraz a pak umlkne. Chvíli se měříme pohledem a pak se znovu ozve jeho hlas.
"No, tak, dělej si, co chceš. Svou povinost už jsem splnil. Sbohem" řekne a začne se pomalu šourat pryč. "Počkejte," volám na něj, "řekněte mi víc! Proč si ze mě děláte blázny?" Znovu mluvím nahlas. Ani se neotočí a za chvíli jeho postava zmizí za nedalekým maličkým kopcem.
"Hm, to je báječné, co budu dělat? Jediná pozitivní věc na tom všem je, že jsem se ho zbavila, ale teď nevím, co dál", zasměju se ironicky, ale v mém hlase přesto dobře slyším stín paniky. Zřejmě nejsem tak odvážná, jak jsem si vždycky myslela.
Vtom v křoví něco zašustí. A znovu a znovu. Znervózním ještě víc a otočím se ke křovisku. Odtud se znovu ozve šustění. Je blíž, vím to. Několik vteřin tím směrem strnule zírám, aniž bych byla schopná pořádně zaostřit svůj zrak. Vím, že bych měla utéct, ale pořád stojím na místě. Mám pocit, že mám srdce až v krku. Zběsile bije.
Znovu to v křoví šustí. Úúu! Úúu! Ozve se odtamtud a najednou, najednou z něj vyběhne to nejpodivnější stvoření, jaké si lze jenom představit a srazí mne na zem. Jeho hlava je smaragdově zelená, přední nohy jsou safírově modré a ocas se mu barví do růžova. Na první pohled mi připomíná housenku, má totiž osm nohou, možná víc, ale s drápy, a jeho hlava vypadá trochu jako dračí. A má malá křidélka, která jsou tmavě modrá, jako noční obloha v létě, a stejně se i třpytí. Najednou se to divný stvoření zachichotá a než mám možnost lépe si ho prohlédnout a zjistit, co je to vlastně zač, zase odběhne do křoví.
Jen počkej! Fakt se dopálím, normálně jsem klidný člověk, ale umím se naštvat, když chci. Bleskurychle se zvednu na nohy a dám se do běhu. Chytím to za každou cenu, umíním si. I když je to jenom sen. Vběhnu za ním do křoví. Mám smůlu. Spustí se déšť. Nejdříve na zem padají jen malé kapičky, které mi smáčejí kůži, ale během několika minut se nevinná přeprška promění v studený nemilosrdný déšť. Přesto pokračuju v běhu. Začínám sípat a lapat po dechu. Pořád běžím. Nenechám se odradit! Ne tak snadno!
"Je to tak skutečné, ta voda je tak chladná, nohy mě doopravdy bolí," přemítám mezitím, co se prodírám podrostem. Po chvíli ztracím orientaci, ke všemu to zlomyslné stvoření nikde není vidět.
Náhle si uvědomím, že stojím sama uprostřed lesa. Obloha najednou ztmavne. Nevím, jestli je to díky černočerným mrakům nebo jestli už je večer."
Neměla bych se už probudit, tohle je snad ten nejdelší sen, neměla bych se už probudit, tohle je snad ten nejdelší sen," začínám tyhle slova opakovat pořád dokola ve snaze se jimi uklidnit. Moc to nepomáhá. Znovu se rozběhnu. Sklouzne mi noha. Kutálím se bahnem. Otočka. A další, a další. Válím sudy snad několik minut a pak tvrdě dopadnu na dno nějaké strže.
Vypadá to, že jsem v pasti, rozhlížím se kolem sebe, nic. Nemám žádnou možnost úniku. Jsem v háji. Rozhlížím se znovu. O kus popojdu. Vracím se zpátky. Najednou si něčeho všimnu. Schody. Ve skále na druhé straně strže. Vypadají trochu jako oblaky. Zvláštní. Vystoupám po nich nahoru. Ocitnu se zase zpátky v tom zatraceném lese. Znovu se prodírám křovím. Mátově zelené šaty, no šaty, kéž by to byly šaty a ne noční košile, myslím si, mám celé potrhané, klopýtám po kamenech a nohy už ani necítím. "Proč to vlastně dělám?" Vím, že za chvíli se moje nohy zastaví a já si sednu na nejbližší pařez a zůstanu tam sedět do té doby, než přijde ráno. Jestli tedy vůbec přijde.
Ještě pořád běžím. Probíhám dalším podrostem, rozhrnuju listí a větve stromů mě škrábou do rukou.
Vzhlédnu. V ohromení zůstanu stát. Nohy mám jako přilepené k zablácené zemi. Protírám si oči, snažím se zaostřit svůj zrak, snažím se prohlédnout přes závoj mlhy a déšť a ptám se sama sebe, jestli jsem se náhodou nezbláznila.
"Tohle bych si nevysnila ani já," pronesu se špetkou závisti do údolí a s velkým zájmem i ohromením hledím na město na kopci na druhé straně údolí, které každým okamžikem mění svůj tvar. Co tvar, i barvu, na město, ve kterém se přeskupují domy, na město, jehož hradby se rozrůstají a v okamžiku zase vracejí zpět, na město, které vypadá, jako by bylo postaveno z ničeho.
Podobá se pulzujícímu srdci, napadne mě okamžitě. Tak plné života, nestálé a proměnlivé každým okamžikem. Zároveň tak nesourodé, ale přece ve výsledném obraze všechno zapadá do sebe jako puzzle. Hltám ho pohledem. Nemůžu se nabažit. Je pohádkové, snové a vzrušující. V okamžiku se rozhodnu. Musím se tam dostat. Musím zjistit, co se se mnou děje, kde to jsem, a co tu dělám, běží mi hlavou.
Tohle není sen, ani hra, to, co řekl ten podivný stařec, je zřejmě pravda, ať se mi to líbí, nebo ne. Tohle se stává nebezpečně skutečnou záležitostí a snadno by se mohlo stát, že se potkám s něčím nebezpečnějším, než bylo to zvíře v lese a přijdu tu o život.
Myšlenky. Může se skutečně nějaký svět skládat jen z nich? A neskládá se vlastně ten můj z nich také? Nejdůležitější otázkou ale je, jak se dostanu domů? Na svůj domov často nadávám, ale vlastně ho mám ráda.
Třeští mi hlava ze všech těch otázek. Snažím se zklidnit, jedině tak mám šanci. Musím se dostat do toho města. To bude teď mým cílem. Musím zjistit, co se děje. Chvíli váhám, ale potom vykročím vpřed a vnořím se do čím dál hustší a neprostupnější mlhy.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama