Září 2012

Stopy myšlenek - Sladké sny (1.)

29. září 2012 v 20:05 | Heartless Lady |  Stopy myšlenek
Tak tu mám první kapitolu, přestože jsem ji opravovala několikrát, pořád nejsem s některými věcmi spokojená, ale v celku se mi to docela líbí. Doufám, že se bude líbit i vám. Samozřejmě, budu ráda za každou kritiku a případné návrhy na zlepšení některých částí.


"Heleno! Heleno! No tak, slyšíš mě vůbec, dítě, zase se touláš ve svých myšlenkách, nemám pravdu?" "Cože jsi říkala, mami?" zeptám se jí, přestože jsem ji moc dobře slyšela. Moje matka tuhle větu opakuje den co den. Podle ní jsem neposlušné dítě, které moc často sní. To možná jsem, ale jsem na to hrdá.
Myslí si, že bych místo toho měla dělat něco užitečnějšího. Zřejmě jí nestačí, že jsem na výběrovém gymnáziu, že jsem nejlepší ze třídy, premiantka. Pro ostatní takový školní otrava. Že chodím na spoustu kroužků, které mě nebaví, že se nikde netoulám a nedělám věci, co by se neměly.
Slyším déšť. Zase prší. Tohle počasí zbožňuju. Otočím se k oknu a opatrně rozhrnu závěs tak, aby si toho moje matka nevšimla. Nemám jí tak říkat, jmenuje se Karin a chce, abych ji tak oslovovala, protože jinak si přijde příliš stará, ale nedělám to. Možná jenom proto, abych ji naštvala. Nevím. Za chvíli už nepřítomně koukám ven a nic nevnímám.

Stopy myšlenek - Prolog

28. září 2012 v 20:49 | Heartless Lady |  Stopy myšlenek
Tohle je věc, na které momentálně pracuji nejpilněji a nejvíce a doufám, že ji dopíšu. Opravdu v to doufám, protože zatím jsem ještě nic nedopsala do konce, ale dost už toho, nechci vás děsit. Pevně věřím, že se vám to bude líbit a samozřejmě, opět budu ráda za jakoukoliv kritiku.


Kapky deště dopadaly na chladnou zem. Ulice se vylidnily, nezbylo na nich ani človíčka. Všichni se vrátili do svých domovů, na ulicích už nebylo bezpečně. Bylo už pozdě. K obloze začala stoupat mlha hustá jako povidla a smíchala se s plujícími myšlenkami, které se vlnily v mrazivém vzduchu. Tisíce vzpomínek, tužeb, nářeků, těžce nabytých schopností, přání a tajemství. Nebylo vidět na krok.
Najednou se úzkou uličkou na okamžik mihl stín v modrém kabátě a zanechal stopy v jedné z mnoha blátivých kaluží. Chvilka soustředění. Otevírání dveří. Skřípot a během další vteřiny tajemný stín zmizel. Zůstal po něm pouhopouhý závan myšlenky, která mu otevřela dveře do chodby pokryté pavučinami, která se po několika metrech svažovala prudce dolů.
Hlučné kroky. Sípavý dech toho, jenž běžel tunelem. Důležitá zpráva, která se musí doručit. Zpráva, na které závisí úspěch plánu a osud nejednoho člověka. Zpráva v modrošedé obálce, která neustále mění svůj tvar. Nestálá jako schránka, v které přebývá.
Další myšlenka, otevírání dveří a jasné, ale poněkud ponuré světlo vítá posla. Oslní jeho oči. Zakalí na chvilku jeho mysl, a aniž by si toho všiml, podstrčí mu své vlastní myšlenky a záměry, lapí ho do svých tenat. "Konečně tady, čekali jsme tě. Máš to?" ozve se mu v hlavě čísi dychtivý hlas…
"Mám," odpoví stejnou cestou posel. Chce znovu promluvit, ale ne skrz myšlenku, chce slyšet svůj vlastní hlas, ale nakonec se z jeho úst vydere jen potlačený vzdech. Zůstane stát na místě, na kterém se zastavil a přemýšlí co dál.
Než ale stihne něco udělat, zableskne se ostří. Čepel nože. Ohnivé zbraně. Zoufalý výkřik se ozve sálem. Hroutící se tělo posla, které ztrácí lidské teplo a krvavá rána v jeho hrudi, ze které uniká krev a barví jeho světle modrý hábit do ruda. Stal se zbytečným a nebezpečným a za tohle se zde platí velmi vysoká cena. Platí se životem.

Rozpor - cvičení

27. září 2012 v 20:25 | Heartless Lady
Tohle je jen takové malé cvičení na téma Rozpor, které jsem našla na těchto stránkách. Není to nic světoborného, ale jsem s tím poměrně spokojená. Klidně se vyjádřete, budu ráda za každou kritiku.


Atramix stál před prosklenou výlohou kouzelnického obchodu a s toužebným výrazem a leskem v očích sledoval pultík uprostřed. Stála na něm hůlka, dvanáct palců dlouhá, plná hrbolů z tmavého dřeva. Pro obyčejné lidi pouhý klacek, který pomalu nestojí ani za to, aby se s ním zatopilo, ale pro něj to byl jednoduše skvost. Už před nějakou dobou se rozhodl, že ji musí mít stůj co stůj a svou starou hůlku zahodil do koše se slovy: "Pche, už brzo budu mít lepší!"
Jenže to nějak nedomyslel. Byla moc drahá a rodiče mu řekli, že na ni nepřispějí ani šilink. Má přece tu starou. A on také neměl peníze, všechno rozházel za šumící nápoj madam Pěnivé a všelijaké jiné blbosti. Ale našel si práci, kterou vykonával každý den, když se vrátil z kouzelnické školy a pomaličku si na ni spořil.
...
Tu hůlku sledoval den co den. Stejně tak tu byl i dnes. Užíral se strachem, aby ji někdo nekoupil dřív. Koukal po každém, kdo se jen odvážil kolem ní projít. Byl jako ostříž.
Konečně, v osm večer, kdy obchod zavíral, odešel, spokojený s tím, že hůlka nadále zůstává ve výloze.
Další den přišel zase, ale co nevidí, před výlohou stojí nějaké děvče, na tváři nachlup stejný výraz, jaký míval Atramix, když na ni koukal. Stejný lesk v očích, stejný zasněný výraz a horečně se pohybující rty, které počítají, zdali si moho tu hůlku dovolit.
"Hej, ty!" Zavolal na ni Atramix. "Opovaž se na ni jen sáhnout! Neměla bys ani koukat!" Děvče se otočí. Atramix ji pozná. Chodí do vedlejšího ročníku, její jméno je Galilea a je to jednička a provařená šprtka, která nosí domů samé dračí ocasy. Je nejlepší.
"A proč bych neměla," ozve se namyšleně. "Neboj, bambulo, nevykoukám ti jí, ale kochat se s ní už moc dlouho nebudeš, jelimánku. Zítra, až přinesu domů ukázkové vysvědčení, mi jí rodiče koupí a bude moje. S ní budu ještě lepší a ty utřeš nos!" zašklebí se pobaveně, když dokončí svůj proslov a bez dalšího slova odejde.
Atramix se nezmůže na nic jiného, než na zklamaný povzdech. Nemusí ani počítat, ví, že tolik, aby si ji mohl zítra koupit, ještě rozhodně nemá. Zase mu to někdo vyfoukne, takhle to bylo s bludným kamenem naproti v Balvanáriu před pár měsíci i s Čaropláštěm z Peru minulý rok.
Tentokrát to ale nevzdá tak snadno. Na chvilku se zamyslí, pak na další a po pár hodinách má plán. Vejde do obchodu těsně před zavírací dobou a strhne plakát, který visí nalevo od dveří. Když potom o chvíli později odejde, na tváři mu hraje spokojený úsměv.

Je tu den vysvědčení, Atramix vidí na chodbě Galileu, jak se pyšně nese a všem, kteří o to stojí, ukazuje své perfektní vysvědčení.
"Tak co ty, troubo, jak jsi dopad´?" zeptá se Atramixe a na tváři jí zase hraje ten posměšný úsměv. Ten si to ale klidně nechá líbit, má přece eso v plášti. Jen se na ni usměje nazpátek a utrousí.
"Jen si počkej," a loudavým krokem odejde.
Když potom Galilea vejde se svými rodiči, kteří se tváří navlas stejně jako ona do Kouzelnického obchodu, zbydou jí jen oči pro pláč. Jen co vejde, vidí Atramixe, v plášti se znakem obchodu, který pyšně předvádí novou hůlku. Je to ta samá, která byla ještě včera vystavená ve výloze krámu a odrážela odpolední slunce.
"Dostal jsem zaměstnaneckou slevu," pronese Atramix a vesele se na Galileu zašklebí.

Představení

25. září 2012 v 17:26 | Heartless Lady
Ahoj,
tento blog jsem si založila, aby sloužil jako místečko, kam můžu psát své názory, postřehy, recenze a další, prostě o všem, co mě zajímá. Doufám, že se vám tu bude líbit a že se třeba ještě někdy vrátíte.